Psi v mém životě
Asi by tomu dnes nikdo nevěřil, ale jako malá jsem ze psů měla panickou hrůzu. Nikdy mi žádný nic neudělal a nechápu, proč to tak bylo.
Potom jsem si zvykla na malou černou kříženku Desinku u babičky a postupem času jsem začala závidět všem kamarádkám, které psa měly a žadonit na rodičích toho vlastního. Bydleli jsme ale v paneláku (mimo jiné jsem chtěla i koně na balkón), tak to nakonec byli alespoň křečci a morčata.
Dočkala jsem se až asi v 16 letech, kdy táta potřeboval psa na hlídání restituovaného statku a pořídil tehdy ročního německého ovčáka Arta (byl to takový trochu bázlivý mazel). A tak jsem začala chodit na cvičák. Měla jsem určitě velké štěstí, že jsem se tehdy setkala s lidmi, kteří k výcviku přistupovali vcelku bez násilí (i když stahovací obojek tam byl samozřejmostí). Myslím, že nám to s Artem docela šlo, ikdyž velmi amatérsky.
V době studií v Českých Budějovicích mi do cesty přišla černá pudloteriéří kříženka Kesinka, která ve svých 4 měsících, měla opravdu nepěkné zkušenosti s dočasným páníčkem. Byla hodně živá a tvrdohlavá, což určitě není jednoduché zvláště pro člověka, kterému štěně zústane „na krku“ poté, co se stalo nevhodným dárkem k vánocům. Neměla tehdy absolutně přivolání a měla opravdu veliký akční rádius. Nemluvě o nahánění ostatních psů, cyklistů a lidí. Tehdejší páneček to řešil bitím. Pro mě to tehdy byla opravdu slušná porce! Asi půl roku jsme chodili na procházky s dlouhým vodítkem…. Po čase to ale byla kámoška do nepohody. Mnoho jsme se spolu nacestovali a prožili dobré i zlé. Složily jsme i zkoušku ZOP. A taky jsme spolu objevili agility, které jsem poprvé viděla v ČB při příležitosti výstavy a absolutně mě uchvátilo. Našli jsme cvičák a začali. Docela nám to i šlo, ale Kesinky svobodné teriéří vlohy nebyly nakloněny tomu správnému zapálení pro věc.
Další moje cesta po studiích vedla do Velké Británie na zkušenou, Kesinku hlídali rodiče a když jsem se potom vrátila, začala jsem bydlet u rodičů svého muže v Mladé Boleslavi. Kesinka už u mých rodičů zůstala a velmi dobře plnila funkci vnoučete. Teď už je pár měsíců v psím nebi, ale často na ni myslím. Hodně mě naučila!
Když jsme potom s manželem začaly bydlet ve svém, pustila jsem se do hledání toho správného štěněte, se kterým snad jednou bubu běhat agility. Dříve, na agitáboře, kde jsem byla s Kesinkou ,mně uchvátila malá bílá kníračka. Této myšlenky jsem se nevzdala a z malé vesničky od Berouna jsme si dovezli bílý váleček s černýma očkama, který mě po cestě dobmů počůral. Dostal jméno Sunny a byla jsem moc šťastná, že mám konečně svoje štěně, které budu moci vychovávat téměř od samého začátku.
Dnes 9 letá fenka malého bílého knírače je skvělou společnicí, která miluje jakoukoli hru, ale zároveň, když na ni nemám zrovna čas ,o ní téměř nevím. Agility a jiné hry ze srdce miluje, i když je na sebe malinko opatrná, tudíž není zrovna nejrychlejší. To ale vůbec nevadí, jsem ráda, že si běhání spolu užíváme. Vybojovali jsme spolu několik pěkných umístění v závodech, běhali jsme i v kategorii A3, ale rychlost nám bohužel nedovolila tuto výkonnost obhájit. Doufám, že taky ještě něco pěkného vybojujeme!
Asi před čtyřmi lety jsem začala uvažovat o dalším hafanovi do rodiny. Když už člověk na ty závody jede, tak ať si taky zaběhá! Hodně jsem zvažovala pudlíka, ale potom jsem objevila inzerát : Štěňátka – maminka borderkolie, tatínek asi malý hnědý pes. Jsou milá, fenky, dvě hnědé a dvě černé.“ Tak jsem tam zavolala , domluvila jsem se na nezávazné návštěvě a asi 3 dny pořádně nespala. Chtěla jsem se rozhodnout podle toho jak budou vypadat a taky hlavně podle jejich maminky – byla na první pohled pohodová a pán co ji znal moc chválil její vytrvalost a pracovitost. Malinko jsem váhala mezi čerou Ájou a její hnědou sestřičkou, která byla taky moc sympatická. Nakonec ale vyhrála Ája a děkuji kamarádce Janě, která tam tehdy byla se mnou a pomohla mi se rozhodnut.
Áju jsem si odvezla domů (tehdy ještě do panelákového bytu) a z tehdy hodně vystrašeného šťěňátka pomalu vyrůstala akční psí holka, nadšená pro jakoukoli činnost. Ze všeho nejvíc miluje jídlo a myslím, že mě a celou moji rodinu. Běhání agility ji moc baví a běžet s ní je opravdu zážitek. Je fakt rychlá a nemohu si dovolit ani na chvíli zaváhat. A tak tedy bojuji – především se svou leností, pohyblivostí, soustředěností, vytrvalostí, trpělivostí........ no je to super :)
V současnosti s rodinkou a pejsky bydlíme v malém domku se zahrádkou, kde se dá malinko i trénovat. Jinak trénujeme na cvičáku v Mladé Boleslavi, kde jsem členem občanského sdružení Agility Mladá Boleslav. Ráda se také věnuji práci instruktora.
Jestli jste dočetli až sem, doufám, že se někdy potkáme na nějaké příjemné pejskařské akci:)
Zdenka D.
